Lom: Soutěsky - Ústecký kraj, Děčín

Čedič neboli bazalt (starší, paleozoické bazalty se nesprávně nazývají diabas nebo melafyr) je velice četná tmavá výlevná vyvřelá hornina s charakteristickou porfyrickou nebo sklovitou strukturou, někdy s vyrostlicemi jednotlivých minerálů. Vyskytuje se však i ve formě škváry, bez viditelných krystalů. Obvykle má šedou či černou barvu, zvětralý čedič má barvu spíše šedou.

Termín čedič (bazalt) se používá k označení jemně zrnitých extruzivních, případně mělce uložených intruzivních hornin, hrubě zrnité hlubinné horniny daného složení se označují názvy dolerit a gabro. Termín bazalt, předtím používaný už ve starém Řecku a Egyptě, zavedl v současném pojetí v roce 1546 Georgius Agricola. Starověké použití termínu je připisováno římskému přírodovědci Pliniovi staršímu.

Pro čedič je charakteristická jemnozrnná stavba vzniklá rychlým utuhnutím lávy na povrchu planety. Ve své stavbě obsahuje často velké krystaly minerálů či vesikule, drobné bublinky vyplněné plynem či druhotnou mineralizací, a nebo se vyskytuje ve formě strusky. Odlučnost čediče je obvykle sloupcovitá. Při chladnutí magmatu a pozdějším zvětrávání se tvoří pěti, šesti či sedmiúhelníkové bloky. Textura bývá proudovitá nebo všesměrná. Dle oficiální definice vycházející z pozice čediče v diagramu QAPF je tato hornina jemnozrnná vyvřelá hornina, která má méně než 20 objemových procent křemene a méně než 10 % foidů a minimálně 65 % živců ve formě plagioklasu.

Na Zemi vzniká většina čedičových magmat dekompresním tavením pláště. Mimo Země jsou čediče známé taktéž z Měsíce, Marsu, Venuše a dokonce i z asteroidu Vesta. Předpokládá se, že zdrojovými horninami pro částečné tavení jsou jak peridotity tak i pyroxenity. Čediče tvoří ve velké míře oceánskou kůru, která vzniká na středooceánských hřbetech výstupem (upwelling) plášťového materiálu z hlavní části.